Close

ROUŠKY! KDO CHCE ROUŠKY?

Noc 14.3., cesta z Francie do zavřeného Česka. Víme, že nás pustí dovnitř, ale taky víme, že už nás nepustí ven. Smutný. V ruce mám telefon a vidím, že nemocnice prosí o roušky, protože ani nemocniční personál jich nemá dost. Přikládají dokonce i střih, který by jim stačil. Super!

Je tma a já v zatáčkách koukám do telefonu a hned počítám kolik cca látky je potřeba, kolik zbytků látek máme na skladě a hned, ještě v noci, volám naší švadleně s dotazem, jestli bychom to uměli a kolik bychom toho uměli. Ideálně hned, včera bylo pozdě.

Protože jestli je třeba pomoct, tak je to teď. Krom toho už jsem se vší představivostí mně vlastní viděla ty sestřičky s rouškami se srdíčky. Boží, že jo? Vidíte to taky? 😊

Druhý den ráno, už jsem jela pro prototypy a plánovaly jsme, jak je vylepšit a co udělat jinak, kolik jich zvládneme, z jakých látek. A šlo se na to.

Ze mě se na 14 dní stala telefonní ústředna. Byla jsem zavřená doma v karanténě, vlastně mi to nevadilo. Jen jsem nemohla chodit na tu poštu, abych roušky mohla rozesílat. Díky bohu to zastala Markéta, která se málem ubalila, ale zvládla to krásně.

Dohromady jsme ušili přes 4000 roušek, ve 3 švadlenách, kterým se stoprocentně o rouškách i zdálo. Ale pomohli jsme těm, kteří to potřebovali a všem ostatním, řadovým občanům, jsme roušky prodávali za náklady. Nepřišlo mi fér na tom vydělávat. Deedivine jsme vždycky dělali pro radost a pro smysl, a teď opravdu nebyla vhodná doba to měnit.

I v době, kdy největší riziko pominulo, tak jsme ke každé sukýnce dávali našim klientkám roušku sladěnou se sukýnkou, když to alespoň trochu materiál dovoloval. Protože když už to člověk musí nosit, tak ať mu to sluší, že ano! 😊

Díky, že jste si od nás barevné roušky pořizovali. Jak pro sebe, tak pro vaše blízké. Moc si toho vážíme.